Pod Nanga Parbat.

Neodpustím si to a ukážu umístnění zásuvky hnedka pod sprchou v mém pokoji v Astoru.

V pátek jsem chtěl už konečně Astor opustit a tak jsem se vydal na hlavní třídu abych tu čekal na džíp do Tarshingu. V hotelu mi řekli že by měl jet ve dvě. Čekal jsem od půl druhý do tří a pak mi jiní lidé řekli že jezdí kolem jedné ať tu jsem raději ale už v poledne. Tak tedy zítra.

A už se vezu. Málem jsem to ale opět prošvihl. V hotelu jsem zrovna dojídal když pět minut po dvanácté přišel turistickej policajt že džíp už je tady. Zbaleno už jsem měl a tak jsem do pusy naložil poslední sousto, zaplatil hotel a usedal do překvapivě prázdného džípu. Ten se během průjezdu Astorem plnil a i když se jedná jen o městečko tak jsme ho opustili až po hodině. To už jsme narvaní. Lidé si ještě po různu odskakovali a na střechu přidávali cement, izolaci, balíky soli, pytle zrní a tak. Zadní část džípu byla o dost méně větraná než minibusy a jednomu asi osmiletému klukovi bylo na zvracení. Řidič se kvůli tomu neotravoval. Otevřely se zadní dveře kluk se natáhl přes kolena lidí (vzadu se sedělo paralelně s jízdou), hlavu nad silnicí a za chvíli bylo fajn.

Večer jsem se zašel podívat na hranu ledovce který už tu je jen samý kámen a přes který je i cesta pro džíp a zjistil že na focení to moc není. Alespoň tedy fotka Tarshingu. Po návratu už na mne čeká policajt, který byl můj spolucestující v džípu. Když jsem přijel tak mne zapisoval jinej a ten říkal že průvodce na cestu k Základnímu táboru není povinnej, majitel hotelu zase že ano no a policajt z džípu že taky. Hnedka mi jednoho shání a jsme domluveni že na mne bude zítra ve čtyry ráno čekat. Moc nadšenej nejsem ale co se dá dělat.

Ráno přichází nepříjemné překvapení v podobě průjmu. Naraženina už je skoro ok a teď zase tohle. Ve čtyři průvodce nikde a tak se obouvám s tím že mne dyžtak dojde. Neuvědomil jsem si že je zavřená brána a on tedy čeká před ní. Šlapeme celkem rychle. Cesta ubíhá ale pěkný výhled na Nanga Parbat není. Vychází slunce a nejlepší světlo je fuč. Rychle se dělá teplo. Krátce po první krátké pauze rozhoduji pro druhou, hodinovou. Dělám pár fotek protože to vypadá, že by se mohly vytvořit mraky.

Mraky si dávaly na čas a vrchol zahalily až kolem poledne. To už jsme byli dávno v Herligkofferově táboře. Vůbec jsem to tu nepoznal. Zavelel jsem k pauze a až po té zjistil že už jsme v cíli. Dobrá zpráva tedy je že už dále nemusím špatná, že jsem ssebou vůbec nemusel tahat krosnu. Chlápek tu nejen vaří ale má k dispozici i stany. Po zbytek dne jen polehávám ve stínu. O kus dál je ještě jeden Základní tábor kam jsem se chtěl původně také podívat teď už to ale nepřichází v úvahu. Zažívací problémy si vybírají svou daň. Večer se jdu alespoň projít na hranu ledovce a co nejblíže k samotné Nanga Parbat. Na focení je to stále ale divné.

Ráno pod Nanga Parbat (8126m.n.m.). V noci i ráno jasná obloha.

S průvodcem na konci října roku 2011.

S průvodcem na začátku července roku 2019.

Na focení nemám moc sílu. Po snídani v podobě samotné rýže vyrážíme zpátky. Zpočátku nesu krosnu ale po první pauze už ji dávám průvodci. Z kopce a po rovině s ním držím tempo, jakékoli stoupání ale znamená mé zpomalení. Nejkritičtější je ledovec před Tarshingem. Připadá mi že je strašné vedro a to je teprve devět. Mezi světlýma kamenama se nedá nikde schovat a cesta se pomalu zvedá. U jednoho velkého balvanu přeci jen trocha stínu je a mám tak šanci si odpočinout. Průvodci už jsem dávno naznačil ať nečeká takže se nemusím na nikoho ohlížet. Několik procházejících si chce povídat což mne nakonec vyhání opět na slunce. Kousek před hotelem potkávám průvodce který už si povídá s kámošema před obchodem a já jsem rád že to mám za sebou. Uléhám do chladného pokoje, piju a zbytek dne prospávám nebo jen ležím.

Vesnička Rupál.

Zažívání se nelepší a tak jdu následující den k doktorovi o jehož příjezdu jsem informován. Nemocnici tu mají, ale vypadá to, že doktor dojíždí jednou za týden. I když by v budově místo bylo tak čekárna a ordinace je jedna místnost. Spolu se mnou je tu ještě asi dalších deset lidí. Mužů, ženské s dětma čekají venku. Dovedl mne sem policajt z džípu a trochu (více) mne upřednostnil před ostatníma takže po chlápkovi a matce s nemluvnětem hned přicházím na řadu já. Po změření tlaku (100/60) pak doktor sbírá papírky s receptama a všichni jdeme ven z ordinace. Policajt já a doktor pak pokračujem ještě přes ulici kde doktor odemyká krámek s lékama a krom prášků mi dává i rehydratační nápoje. Celková cena 600rupií tedy ani ne sto korun. Po návratu jim nějakou rýži a po zbytek dne opět nic nedělám. K večeři si odvažuji dát spolu s rýží i smažené vajíčko.

Noc bez vstávání nicméně na záchodě stále bída. Cítím se ale lépe a jdu si i na střechu vyfotit Nanga Parbat (8126m.n.m.) a Nanga Parbat Východ (7597m.n.m.), které jsou pěkně na sluníčku. Hned pod Východním vrcholem je Rakhiot (7074m.n.m.) a ve stínu úplně vpravo Chongra (6830m.n.m.).

Před hotelem v roce 2011

a před hotelem nyní. Oproti podzimu je tu více rušno.

Teď už jsem zpátky v Astoru a čekám na spoj do Chilamu odkud je to kousek na Deosai.