Krásné pětitýdenní volno se mi objevilo v kalendáři. Chtěl jsem se konečně vypravit na jižní polokouli, kde mne lákala Indonésie. Vše vypadalo pěkně až do doby, než jsem se podíval na počasí – déšť, déšť a zase déšť. Dále na jih, do Austrálie, už se mi nechtělo a tak jsem koukl severněji. Kambodža a Barma vypadaly pěkně i s počasím, ale letenky tam byly už za více než pětset liber. Úplně náhodou jsem se dostal k Peru. Letenka kupodivu levnější než do jihovýchodní Asie a ani tam není třeba vízum.Bohužel ani tato země pod rovníkem nemá (s vyjímkou pobřeží) v ůnoru období sucha, naopak, prší snad každý den. Dopoledne jsou prý suchá a tak jsem si říkal, že by to stále stálo za to. Pak jsem zjistil, že se Inka trail k Makču Pikču v únoru uklízí a cesta je zavřená. Volno mi přesahuje až do března, takže by to řešitelné bylo. Co jsem netušil je, že vstup je možný pouze s cestovkou a cena začíná někde na osmi tisících, naštěstí existuje i alternativní trasa, kde tyto starosti nejsou. Nicméně, než jsem si tyhle informace zjistil, tak bohužel levné letenky zmizely, takže snad jindy, za sucha. Ještě k letenkám do Limy. Vůbec v nich nevidím logiku. Do vyhledávače jsem  zadával odlet z Londýna a drtivá většina spojů měla přestup v Madridu. Zkusil jsem tedy zadat odlet ze Španělska a najednou se přestupovalo v Londýně, fakt divný…

Nakonec jsem si vybral opět Nepál. Zatím moc nevím, jak tam všechen ten čas využiju, ale určitě nebudu muset nikam spěchat, což je fajn. Na kolečko kolem Annapuren jsem se chtěl vypravit už na podzim a tak si to vyplním teď. Pěkně v klídku s prostorem na různé zacházky. Po více jak šesti letech se tak možná opět podívám k Základnímu táboru pod Annapurnou a tentokrát tam snad strávím i více času.  Více jak měsíc ale na okruhu asi nebudu a tak mi zbyde minimálně týden i na něco jiného.

Výškový profil trasy bez zacházek, snad se mi podaří zabalit ne moc těžký baťoch 🙂