Předminulý týden jsem měl celý den na přestup mezi autobusy v Paříži a využil ho k návštěvě Versailles. Než jsem dojel do Paříže, tak jsem přecházel v Londýně z nádraží Euston na Victorii, což byla (překvapivě) celkem příjemná procházka. Byla sice už tma, ale i tak jsem v centru poznával místa, kde jsem předloni běhával. Po Versailles se mi už s baťohem chodit nechtělo (možná by mne tam kvůli bezpečnosti ani nepustili) a tak jsem ho nechal v úschovně na nádraží Austerlitz, kde jsem si dal croissant a kafe k snídani a odkud jel přímý vlak (3,55€) až do Versailles, kde jsem měl v plánu zajít do parku a na panství (statek) Marie Antoinetty. Samotný palác jsem se z časových důvodů rozhodl vypustit.

Ještě nebylo ani deset hodin a na náměstím před palácem už bylo celkem živo.

Po projití bezpečnostním rámem a rozepnutí tašky ke kontrole, jsem se ocitl na Place d`Armes.

Zahrady za palácem nebyly dekorovány jen sochami.

Na “dvorku” za palácem.

Pohled od paláce na západ.

Bassin de Latone, kde opticky začíná samotný park.

V parku, se při odbočení z hlavní promenády, člověk dostal do prostoru užších cest, tvořících jakýsi labyrint. Tahle fotka je 360panorama, stojím uprostřed kulatého plácku, odkud ze kterého vedou čtyři cesty.

Fontány byly bez vody, což spolu s počasím, vytvářelo silně posezónní atmosféru.

U Apollónovy kašny.

Při pauze na bagetu zrovna pustili vody do stožáru (jehož účel mi až do té doby unikal), který se tak proměnil v jakousi fontánu.

Velký Trianon.

I když jsem věděl, že otevírací doba všeho, krom zahrad, je až od dvanácti, tak jsemk Velkému Trianonu dorazil už asi ve tři čtvrtě. Mapu samotného areálu jsem totiž neměl a dorazil sem víceméně náhodou. Na chvilku jsem se tedy posadil pod strom a pak si šel koupit vstupenku (10€), která platila jak tady, tak i v Malém Trianonu, přilehlých zahradách a umožňovala vstup i do areálu Marie Antoinetty. Ve Velkém Trianonu byla expozice Charlesa DeGaulla, za jehož času to tu prošlo rekonstrukcí, bohužel to ale vypadalo, že od 60.let to bylo naposledy. Vnitřek Trianonů tedy nic moc, takové omšelé a stísněné.

Ve Velkém Trianonu mne zaujala jen Castle Interior a Peristyle.

Ukázka jednoho z pokojíků, kde na postel navazoval hnedka salónek a stále ještě kvetoucí zahrady u Velkého Trianonu.

Trošku absurdně tu působila kuchyně v suterénu.

V přilehlém parku se mi podařilo se i trochu ztratit. Nikde nikdo a cesta skrz zeď nikde, jen příkop. Stejnou cestou se mi vracet nechtělo a odměnou za vytrvalost mi bylo menší hejno papoušků. V Londýně jsou vidět celkem často, na kontinentu ale překvapili.

Zpátky na hlavní trase jsem vlezl do areálu, který byl už trochu rustikálnější. Nejzajímavější tu byla ohřívárna jídla.

Pauza pod Katalpou neboli Fazolovým stromem.

Už to vypadalo, že pomalu začnu mířit k východu doufaje, že cestou ještě narazím na Marie Antoinettas Estate, vše ale změnil vykouknuvší domek mezi stromy. Zamířil jsem k němu a zjistil, že tu není jen domek jeden, ale celá skupina. Myslel jsem, že Estate bude panství, a tak mi vůbec nedošlo, že jsem právě našel Marii Antoinettu. Staré budovy, některé se zvířaty, všechny s jedlou zahrádkou byly parádní. Jednoznačně vrchol dne. Jak jsem si tu nadšeně fotil, tak jsem pak málem nestihl autobus a místo poklidného přesunu zpátky do Paříže to byl trochu stres. Zpětně vzato, jedním z důvodů, proč se mi tohle místo tak líbilo bylo to, že jsem ho vůbec nečekal. Kdybych byl více teoreticky připraven, tak bych byl asi okouzlen mnohem méně.

K největšímu dojmu z celého versailského areálu mne dovedl pohled na baráček, ke kterému jsem se poté chtěl přiblížit a tím poté “objevil” nefalšovaný francouzský venkov 🙂

Do vesnického areálu jsem se dostal ne úplně po hlavní cestě, ale krapet z boku.

Prasata, holubi, truhlíky ve vokně neboli romantický venkov.

Nechyběla ani vinná réva a dýně.

Mlýn a Dům architekta s věží.

Místo, kde (asi) bydlela Marie Antoinetta bylo bohužel právě rekonstruováno a přikryto plachtou.

Už ani vlastně nevím co psát, tahle budova třeba slouží jako WC, proto to neprůhledné sklo.

Narychlo ještě fotka Malého Trianonu a pohledu od Versailského paláce na Lantoninu kašnu.

Toliko tedy Versailles. Říjnová atmosféra měla své kouzlo. Trochu mrzely vypnuté fontány, na druhou stranu potěšil přiměřený počet lidí. Kolem samotného paláce bylo při mé zpáteční cestě, kolem čtvrté odpoledne, sice dost rušno, ale v rozhlehlém areálu se to postupně ztrácelo. I tak tu bylo citelně více lidí než dopoledne, kdy tu byla pustá místa. Trochu mi bylo líto, že mi autobus jede už v šest, protože bych tu klidně ještě hodinku nebo dvě zazevloval, nicméně kolem páté začalo jemně pršet a v šest už byl slušnej slejvák, takže to vlastně vyšlo pěkně.

Už jsem si toho všiml minule, ale tentokrát jsem si to i vyfotil. Potřebujete si dobít mobil? Není problém, pohodlně se posaďte, nohy na šlapky a makám makám. Co si našlapete to máte 🙂