Dva dny mi zabrala tahle cesta a oba uplne rozdilne. Prvni bylo teplo a slunecno, druhy bylo zatazeno a snezilo. Z 3440m jsem vystoupal do 4730m.n.m.

Nedele 29.3.
Chvilku mi trvalo, nez jsem vyridil veci s fotakem a tak vyrazim teprve pred desatou. Moc nevim kudy, ale vsichni mistni rikaji “takhle nahoru” a tak se tedy vrham do kopce. Po chvilce jsem uz nad Namche, u vyhlidky na Everest. Ten bohuzel neni videt a tak situaci zachranuji TabochePeak a AmaDablam, ktere jsou videt na obrazku za horolezcem.

Hnedka vedle je vojenskej prostor a tak ani nemam cas bloudit a je mi ukazano udoli, kterym vede cesta. Ta je pekne siroka, bez kamenu a hlavne vede po vrstevnici. Teda aspon chvili. Pak klesa k mostu pres Dudh Koshi a nasleduje stoupani k Tengboche. Jizni svah porostly prakticky jen kleci a do toho slunicko, znamena jedine – je mi vyslovene vedro.

Tengboche lezi na samotnem vrsku a krom par ubytoven je tu i klaster, ktery udava mistu charakter. Ja si tu udelal par fotek a prosel branou ke klesani k Pangboche, memu dnesnimu cili. Klesa se severnim svahem a ja se pekne chladim. Obcas jsou videt i stopy snehu.

Vsechno ma ale svou miru, a kdyz slunce zakryva mrak a do toho foukne vetrik, je cas prevleknout se do dlouheho trika i kalhot. K Pangboche uz to neni daleko a ja tam dorazim chvili po seste. Lezu do Everest View Lodge, kde je (skoro) plno, objednavam si DahlBat a kolem devate usinam.

Pondeli 30.3.
Moc jsem si, kvuli zmene casu v Evrope, nebyl jisty, kdy mi zazvoni budik, ale nakonec mne stejne vzbudili ostatni lide. Pri pohledu z okna to tak pekne jako vcera nevypadalo a pri ceste na snidani koukam, ze severni strana je zatazena uplne. Krapet jsem doufal, ze bude videt Everest, ale zase ne.

K snidani si davam opet Tibetsky chleba s medem a sladkym cajem s mlekem. Z ubytovny odchazim jako posledni a jak tak koukam do otevrenych dveri, tak jsem snad jediny, kdo po sobe ustlal.

Po ceste je videt krom vyskladanych kamenu i pomalovana skala. Nejvic mne ale udivuji kluci, co uz od vcera tahnou na zadech prkna. Nejen, ze to musi byt tezky jak blazen, oni ale nemaji ani zadne polstrovani, pekne drevo na pater. Au au.

Uz od rana jsem v mikine a kalhotach, takze mi poletujici snih moc nevadil. Nekdy po jedenacte, kdy vchazim do Dingboche, uz ale zacina snezit vice a tak, pote co snim svou vubec prvni Snickersku na teto ceste, nasazuji i ponco.

Pocasi nema snahu se moc zlepsovat a tak si alespon, pro zpestreni, fotim jaky. Jinak toho neni moc videt.

Cesticka se obcas ztraci a pak objevuje. Ja se drzim ricky, podle ktere, by mela vest i ta cesta. V protismeru obcas potkam nejake turisty a v dali za mnou mam dva nosice, vim tedy, ze jdu dobre. Ale je to doba nez tam dojdu. Nakonec se konecne, za tereni vlnou, objevuje Chhukhung. Zadna vesnice to neni, jen shluk ubytoven. Stale celkem dost snezi a tak zapadam do jedne z nich. Davam si polevku a kdyz odejde posledni vcerejsi skupina, tak se presouvam ke kaminkum. Venku mi to tak neprislo, ale je zima. Ve ctyry hodiny jsem mel na pokoji nulu a v jidelne osm stupnu. Zadny div, ze uz dneska nikdo neprisel. Jsem zvedav na noc. Zitra bude URCITE slunicko (snad).

pozn: dne 31.12.2015 jsem zjistil, že Everest BYL vidět z vyhlídky se sochou Tenzinga, a že jsem ho vlastně vídal i po cestě, jen jsem o tom nevěděl