Mezi prací jsem měl dva volné dny a tak jsem si naplánoval cestu z Penzance v západním Cornwallu do Helstonu. Původně jsem měl v plánu přijet do Penzance již v pondělí večer, nicméně odpolední vlak, ve kterém by mi uznali mou nejlevnější jízdenku mi ujel (myslel jsem si, že budu moci jet pozdějším, ale hold chybama se člověk učí) a já tak nakonec strávil na nádraží pěkných šest hodin. První možný vlak totiž byl NightRivieraSleeper s odjezdem před půlnocí a příjezdem v osm ráno. Vlak měl široké sedačky a jelikož protější byla volná mohl jsem si pěkně natáhnout nohy, cesta tedy pěkně utekla a docela jsem se i vyspal.

Z nádraží razím hnedka po Pobřežní cestě směrem k Hoře svatého Michaela. V půlce, tedy asi po 1,5km, si dávám pauzu na snídani v podobě arašídového másla a suchého toastového chleba, ještě pořád si užívám sluníčka. Po dojití do Marazionu, ze kterého vede na ostrov/neostrov cesta/necesta zjišťuji, že odliv pomalu přichází a tak místo převozníka volím raději počkání na přechod suchou nohou.

Hora svatého MIchaela (St. Michaels Mount) je totiž tzv. přílivový ostrov. Při odlivu k němu vede žulová cesta, která je ovšem při přílivu zatopena a přístup je poté možný pouze lodí. Nebylo tomu tak ale vždy. Podle starých pramenů byla do roku 1099 hora obklopena hustými lesy a od moře ji dělilo 10km, po bouři 11.listopadu bylo ale celé okolí zaplaveno a zaplavené už zůstalo. Věda má na toto trochu jiný názor, analýzou uhlíku zatopených ořešáků došli vědci k názoru, že okolí bylo zatopeno kolem 18.století před Kristem. Z těchto dávných dob pochází nejspíše i cornwallské jméno pro toto místo – Karrek Loos yn Koos, v angličtině Grey rock in the Woods v češtině pak Šedá skála v lese.

Jakmile se při odlivu ukáže cesta proudí k hradu davy lidí. Toto v kombinaci s narůstajícím teplem rozhoduje, že si nekupuju vstupenku ani do zahrad ani do hradu/kláštera, ale pouze udělám malinké kolečko po volně přístupné části a mířím zpátky k Marazionu. Poté co přecházím jediný koloniál v městečku jsem rád, že si všímám u zavřené hospody kohoutku ze zdi a mohu tak doplnit vodu.

Vedro se totiž pro mne pomalu stává nevydržitelné, ke všemu se ještě před sluncem není kam schovat. Nakonec nacházím útulek pod jednou ze skal, kde schován ve stínu trávím celé odpoledne. Pár metrů odtud je pěkný plácek na spaní. Na večer scházím k moři, že zkusim jaká je voda a nejem že byla studená, takže jsem tam nevlezl, ale ještě k tomu mi na vyhlídnutý nocleh plácek vlezli nějací kluci a nevypadalo to, že by odtamtud hnedka odešli.

Popošel jsem tedy o kousek zpět na CuddenPoint. To je skalnatý výběžek do moře jehož hlavní cesta míjí, vedou na něj ale malé pěšinky. Kolem pěšinek je sam tam nějaká díra a tak se trošku obávám jezevců. Co si tak pamatuju tak by mohli být nebezpečný. Doufám, že mi v noci nebudou rabovat baťoch, a že o nich nebudu ani vědět. Vybírám si místo těsně pod vrcholem co nejdál od děr.

Jdu ještě jednou zkusit vodu, ta je pořád studená. V podstatě tu není dno, skála padá pod hladinu tak prudce, že bych po prvním kroku byl komplet pod hladinou. Neriskuji tedy a jdu zpátky na vršek a zbytek večera trávím čtením Hosseinýho knihy And the Mountains Echoed. Po západu slunce usínám a spím jak dudek až do osmi, to mne budí vedro z toho jak na mne praží již dávno vyjité slunce. Rychle se přesunuji do stínu a po snídani vyrážím zpět na cestu.

Podél zátok se zbytky těžebních staveb, s nemilosrdným sluncem nad hlavou a s tenčící se zásobou vody (nějak jsem popletl měřítko a trasa je tak pro mne dvounásobná) konečně docházím do Porthlevenu. Tady si dávám pivo a lenivá nade mnou vyhrává, což znamená, že do tří km vzdáleného Helstonu jedu autobusem. Tady si pak dávám mé první paniny a v podvečer přejíždím do Falmouthu. Volno je za mnou.