Zbalené věci nechávám na nocležišti a jdu se podívat na vyhlídku, která je jen o pár set metrů vedle. Maják nehouká, ale moře sebou pořád dost mrská. Vítr fouká, už je to ale snesitelné.

Docházím k pár domečkům na hraně útesu. Krom galerie (suvenýry) tu je i kavárna (malá restaurace). Než si objednám něco k jídlu, tak tam jednak ještě musím dojít a druhak se podívám pod útes.

Procházím kolem majáku a až se divím, že takhle velká trouba dělala tak malý rámus. Nevím jestli přímo v majáku, ale určitě hned vedle něho je turistický hostel, což by se někdy v budoucnu mohlo hodit. Hotely tu budou ještě dva týdny zavřeny, takže je tu cedule ve stylu jen pro zvláštní klientelu po objednání.

Pod útesem je pláž pokrytá solidní vrstvou vyplavených řas a i tady fouká. Jako bych slyšel ty lidi s dětma jak si říkaj “a za rok raději do Španělska” 🙂

Kavárna se pyšní tím, že je nejjižnější v Británii (krom ostrůvků) a já si tu dávám anglickou snídani. Zas tak velká porce to bohužel není.

Stále je zataženo a tak si fotím útesy. Počasí jim dodává úplně jinou atmosféru.

Vykukuje sluníčko, vytáhnout solár a dobíjet baterky. Čas si zkrátím vyfocením Mullion Cove. Už od kavárny je kolem dost lidí a já si tak uvědomuji, že je neděle.

Vítr vyfoukává z moře spoustu aerosolu a viditelnost na dálku tedy nic moc. S nevyčištěnýma brýlema ještě horší.

Za Port Mellin zadůvěřuji počasí natolik, že se odhodlávám pokračovat v opalování nohou. Mikinu s větrovkou ale nechávám.

Procházím kolem Marconiho centra, které je zavřené. Vypadá to, že právě z této boudy poslal bezdrátovou zprávu na loď v Atlantiku.

Na tuto pláž možná chodil Marconi ráno plavat. Stačilo mu jen seběhnout z kopce.

Na noc hlásí 30% šanci na déšť a tak hledám místo pro stan. To se opět moc nedaří. Když vidím mraky na obzorua začíná se šeřet tak beru za vděk místem na útesu plně otevřené větru z moře. Zas tak foukat by nemělo, a tak vytrhávám pár špičatejch keříků, které právě vylézají z trávy a za chvíli už jsem zalezlej.