Dveře byly pěkně schované za nábytkovou stěnou a jejich existence měla vliv jen na špatnou zvukovou izolaci mezi oběma místnostma. Rozhodnutí o odstranění pražské stěny, ale ihned po odnešení první skříňky, vzneslo otázku: opravdu ty dveře potřebujeme?

I když by nebylo té oprýskané malby, tak by tenhle pohled, právě kvůli dveřím, moc vyklidněnej nebyl.

Jakmile mamka odjela, tak jsem se dal do destruktivní činnosti 🙂

Už když mi tyhle ytongy nakládali, tak jsem si říkal, že je jich nějak hodně. Doma jsem zjistil proč. Na papírku s nákresem jsem si to rozpočítal pro dvou metrovou čtvercovou díru, šíře se mi někde vytratila.

Ytong se řeže pěkně, zničit se mi nic nepovedlo, takže mi více jak polovina zbyla a čeká teď ve stodole na nějaké využití.

Cihla k cihle… Vše bylo dost na těsno, až do posledního kousku to ale moc nevadilo. Poslední kousek jsem měl ještě trochu zmenšit, aby tam bylo více vůle, takhle jak jsem ho tam rukou silou dobouchával, a tím se mi “povedlo” hnout i s těma okolníma.

Ten poslední kousek, co se stále vydouval ven jsem obrousil a tu část která se při bušení “propadla” jsem nakonec dorovnal omítkou. Ze začátku jsem si ale myslel, že použiji jen stěrku.

Stěrka kterou v tomto místě došla, mi přišla celkem tmavá (později zešedla). Omítka, kterou jsem dával na vydutější prostor byla bílá, což mi pro malování přišlo lepší.

Bál jsem se, že dvojková omítka bude moc hrubá, takže jsem na celou plochu dal ještě tenkou vrstvu jedničkové, bohužel jsem si ale nevšiml, že ta je opět šedá a ne bílá.

Hotovo.

Požil jsem mišmaš tří různých materiálů – stěrku, jádrovku dvojku a jádrovku jedničku.

Za dva dny, kdy jsem odjížděl, to stále ještě nebylo úplně proschlé. Snad to doschne než přijde malíř 🙂

Když jsem přijel v květnu, tak už to vypadalo, že tu dveře nikdy žádné nebyly, takže spokojenost.