November 27 2016

Zimní Japonsko V

Tak jsem se dneska přesunul k Fuji. Na km byl jednoznačně nejdražší autobus do Nikka, 25km v přepočtu asi za kč400. Do Tokya vlakem za 2590 jenů a autobusem do Kawagučika za 1750, na koruny dělím čtyřma. Jelikož popolední mrholení přešlo do deště, tak asi dobrá volba na půlden strávený v dopravních prostředcích.

Ona totiž přišla obleva a pršelo i brzy ráno, takže jsem byl vděčný nejen za střechu, ale i za zvýšenou pevnou podlahu. Mrholilo až do půl osmé a jelikož jsem se nikam nehrnul, tak mi kolem projel autobus, ty brzké ranní se nekonaly.

Cesta byla jasně vytyčená a sejít se z ní moc nedalo. Na jaře to tu prý vše pěkně kvete, teď jsem se ale spíš soustředil na to, abych nikde neuklouzl. Zvláště led v mírném klesání byl žůžo.

Byly to tu samé stromky jak někde v tajze, takže na okolní vrcholky moc vidět nebylo. Vyjímky se ale našly.

Měl jsem namířeno k vodopádu Yudaki a tak, když jsem viděl tohle, tak jsem si říkal, že si vodopády představuju jinak.

A ukázalo se, že Japonci také. Tohle byla jiná káva, která tríchu zhořkla, když jsem zjistil, že cesta vede k jejich vrcholu.

Téměř hnedka na vodopád je totiž napojené jezero Yuno, kde jsem svůj výlet skončil, seběhl dolů k parkovišti a akorát stihl autobus, za který jsem ani nemusel platit (nevím proč).

Možná kvůli tomu, že mne až do Nikka nedovezl. Běžel se tu zrovna štafetový závod žen, místo kolíku měly šerpu a tak byla silnice od jezera Chuzenji uzavřena. Vůbec jsem jim to serpentýnový stoupání nezáviděl a ani se nedivil, že jednu odnášely na nosítkách. Alespoň že už neměly na cestě sníh a led. Čekal jsem jen asi půl hodiny a pak absolvoval serpentýny v autobuse a nebyl to úplně nejhezčí pohled. Perspektiva autobusu je taková, že to vždy vypadalo, že už jsme mimo silnici, řidič ani nehl brvou, on tu taky nejel poprvé a nikam se nehnal.

Na informacích v Nikko mi poradili jak se dostat do Tokya a tak jsem věděl, že v Utsonomiyi budu mít asi půl hoďky na přestup a měl čas si koupit sváču v podobě jakýchsi rýžových bochánků. Byly dobré, jen zaujala doba spotřeby (rok 2028), asi to doba spotřeby nebude, bylo to vlastně to samé jak suši co už jsem si dvakrát koupil (taky 2028), jen bez řasy. S řasou jsem si pak koupil dva takové trojhránky k večeři.

Naštěstí jsem si rejži stačil sníst už na perónu, protože ve vlaku, kde jsem hodinu stál a sedl si až na poslední půlhodinu by se to moc nedalo. Na to, že jsem čekal, že si tu nabiju telefon celkem zklamání. V Evropě se zásuvky nebo alespoň usb porty šíří do vlaků i autobusů celkem rychle a tady nic. Připadal jsem si spíš jak ve voze metra. Za zmínku stojí, že jsem tu ještě nikoho (až na jednoho Španěla) neslyšel v dopravním prostředku telefonovat.

Stanice Shinjuku, kde jsem měl jen přestoupit z vlaku na autobus byla celkem oříšek a na správné místo jsem se dostal až za půl hodiny. Bez optání se květinářky a pak ještě na informacích bych asi neuspěl. Jakmils mne nanavigovaly, tak to bylo na chvíli vždy úplně jasné. U pokladny mi pak řekli, žs nejbližší volný autobus je ve 22:15 (bylo tři čtvrtě na šest), ale že mi můžou dát lístek s číslem hnedka na ten další, 18:15, když by náhodou někdo zrušil rezervaci. Naštěstí se tak stalo a já mohl v osm v Kawagučiku. V autobuse jsem si stačil rezervovat hostel kousek od nádraží, kde jsem slupl ty dva trojhránky a od páru Vietnamců dostal i zbytek rýže. Ze všeho nejdříve jsem si ale dal sprchu. Asi tu zůstanu ještě na jednu noc a dám si odpočinkový den. Teď koukám, že už je půlnoc tak jdu spát. Posledních pár večerů jsem usínal už před devátou, takže dost přetahuji.


Posted 27. November, 2016 by jenda in category Uncategorized