Chtěl jsem původně dojít k jezeru Saiko, ale nestihl jsem to. Myslím ale, že od něj nejsem daleko. Půl hodiny před setměním jsem narazil na opuštěný (asi) kemp či co a zůstal. Je tu několik přístřešků, půlka s lavicema a ohništěm, půlka s umyvadly a ledničkou. Je tu i bazének se pstruhy, do kterého teče voda, takže mám i co pít. Teď čekám, až se ve flašce rozpustí desinfekční tableta. Voda z vodovodu sice neteče, ale kdybych se chtěl koupat, tak hnedka vedle teče velký potok. Kupodivu není vypnutá elektrika, takže kdybych nemohl usnout, tak si můžu i rozsvítit 🙂

Ráno jsem se probudil asi tak akorát na východ slunce, ale když jsem viděl ojíněné boty, tak se mi zrovna ze spacáku moc nechtělo. Vyndal jsem z něj alespoň foťák, aby si zvykl na teplotní šok a odmlžil se.

Když jsem nakonec vylezl, tak jsem si hnedka na sebe zanadával, protože to vypadalo, že jsem nejlepší světlo prošvihl a ještě se začaly objevovat mraky.

Po vycvakání několika záběrů, jsem se vrátil ke spacáku, abych se nasnídal borůvkového moučníku a rýžového trojhránku. 

Mraky se tu mění každou chvíli a jelikož zase na chvíli zmizely, tak jsem se ještě chvíli kochal. Nebýt studeného větru a zmrzlých prstů, tak by to byla i pohodička… Aby to s fotkama nebylo na jedno brďo, tak tohle je poslední dnešní Fujiovka.

Hřebenová cesta byla příjemnou změnou a šlo se po ní hezky. Před odjezdem jsem si takhle představoval ty nejhorší japonské stezky a dnes mi přišla super.

Z jednoho místa se dokonce i objevil výhled na Jižní Alpy (Mi ami range) odkud jsem sem chtěl původně přijít. To jsou ty plány od obrazovky počítače, kdy vše vypadá jednoduše. Pochybuju, že bych to byl zvládl, zvlášť po zkušenostech s místníma cestama.

Vrcholovka z Oniga-take (1738m). Metry na tabulce sice neodpovídají mapě, nic jiného to ale být nemohlo. Tady jsem si říkal, že to celkem pěkně stíhám, zbývalo jen sestoupit a je teprve půl druhý a podle mapy bych měl být za hodinu a půl u jezera.

Nicméně cesta dolů žádnou pohádkou nebyla. Ze začátku bylo pár úseků s nízkýma větvema, ty se ale cestou dolů prorážely mnohem lépe než vzhůru. Pak přišlo to co je na fotce. Jasně, mohlo to být horší, třeba kamenitá suť, ale on ten svah je dost prudký a schválně, vidíte někdo cestu? Kromě teda té mé zkypřené a to stojím opřen o strom s fáborkem! Těch tu bylo mnohem méně než včera, ale stejně nebyly potřeba, sjížděl jsem prostě nejsnažší cestou dolů. Po zadku jen párkrát, takžs mne teďka (poprvé) celkem bolej nohy.

Ve čtvrt na pět jsem se konečně dostal na zpevněnou cestu a hnedka to je křižovatka. Jedna (ta nejsilnovatěčtější) vede přes kopec, druhá, lesní, podél potoka a třetí, nedostavěná, vypadá, že taky vede ve směru potoka, i když trochu obloukem. Jdu po té třetí, která posléze končí a já se napojuji na tu podé, potoka, která mne dovedla až sem, do kempu. Večeřím alespoň jednu raw tyčinku, takže se už těším na snídani. Snad u jezera bude prodejna, nerad bych ujídal více z krizových zásob. Hlavně že jsem pod střechou, to byl hlavní cíl pro dnešní noc.