Nejlepší dnes bylo ráno. Vyběhl jsem si na vrchol Sankodai, odkud byl hezký výhled na všechny strany. Pak jsem, kvůli jídlu, sestoupil do údolí. Vlastně až do posledních dvou kilometrů jsem byl na asfaltu mezi lesy, no a ten konec byl také lesem, ale bez asfaltu. Chtěl jsem spát na úbočí Fuji a podle mapy měl vyhlídlý přístřešek, který je ale chatou (zavřenou). Protože má v noci pršet, tak jsem rozbalil karimatku pod stříškou přímo přede dveřma, kdyby hlásilim jasno, tak jsem radši v lese. Nevím, jak to tady bude v pondělí s turisty, ale budu chtít co nejdříve vypadnout. Myslím, že to odtud je asi 15km na vrchol. Já každopádně půjdu dolů k jezeru Yamanakako, u kterého někde přespím, vláčet se do kopců nad ním se mi asi nebude chtít.

Přístřešek kde jsem spal, měl roletová vrata, takže když jsem ráno vše sbalil, tak jsem je za sebou stáhl a celkem bez obav vyrazil dále do kopce bez krosny.

Ze Sankodaie (1202,56m – to psali na sloupku) byl výhled nejen na Fuji, ale i na jezero Saiko, vedle něhož, podle mlhy, lze tušit začátek jezera Kawaguchi.

Na západě zase svítily Jižní Alpy. Je vidět i jezero Motosuko. Ten jehlan úplně na levo by měla být Ryuga-tage, odkud jsem předevčírem koukal na Fuji. Zaujala mne rovina mezi mnou a jezerem. Dřív prý byla Motosuko, Saiko i Shojiko jedním velkým jezerem, než jej erupce rozdělila, ta samá erupce bude asi příčinou i té roviny…

Ze severu vypadá Fuji skoro jako “normální” hora se špičkou.

Za poslední hodinu (za tmy) kolem mne, po lesní cestě, projelo šest aut, z toho jedno policejní. Doufám, že teď už bude klid.