Tak nejsem na ostrově. Respektive teda jsem, ale stále na tom hlavním japonském. Nějak jsem si zafixoval, že loď odplouvá v 9:30 a ono to zatím bylo o dvacet minut dříve. Jen jsem viděl, jak odtahujou můstek a odvazují lana. Jelikož jiná loď dnes nejela, tak jsem strávil den v Atami. Zas taková škoda to nebyla, protože předpověď pro ostrov byla silný vítr a slabé přeháňky. Tady bylo slunečno a neskutečných 16stupňů.

Snídaně vypadá, jako že ji moc nebylo, ale díky rýži (v hrnci) jsem se opět nažuchl. Ryba, polévka s tofu, něco zeleného s arašídovým máslem a medem, jakési boby v táhnoucí se lepivé hmotě (už jsem je měl několikrát a stále nevím co to je), ztracené vejce, jakýsi rosol s něčím a nakládaná (nesladká) třešeň. A spousta zeleného čaje.

Do Atami jsem dojel normálním ošoupaným příměstským vlakem, takže fotku z vyhlídkové verze nemám. Ruku do vody u nádraží jsem strčil a opravdu byla horká. Když jsem v přístavu akceptoval, že dnes nikam nejedu, tak jsem dal baťoh do skříňky (600jenů), což se ukázalo jako dobře vynaložené peníze. Atami se totiž rozkládá na prudkých svazích a jelikož mapa, co jsem dostal v informacích, spíše připomíná tu dětskou pro hledání pokladu, tak jsem se nastoupal a sestoupal dosytosti. Začalo to hnedka prvním cílem, hradem nad přístavem. Ze spoda je vidět, vede k němu i lanovka, protože je ale kraťounká a převýšení nic moc, tak jsem si říkal – nač utrácet, projdu se. Pěší cesta, co se nabízela byla zavřená a tak jsem stoupal okruhem po silnici. Krpál jak blázen, zatáčky, odbočky, naštěstí bez provozu. Sice jsem stoupal, ale také se vzdaloval od pobřeží (hrad zmizel z dohledu hnedka na začátku). Zkusil jsem tedy odbočku pro pěší, která byla samá větev a povaloval se na ni různý bordel a ta mne dovedla ke zbořeništi. Dál už byl jen prudký svah s bambusem, který byl očividně ponechán svému osudu. Vracet se mi nechtělo o to více, že byl jasně vidět hřbet kopce. Vzrostlý bambusový porost má tu výhodu, že se dá na spoustě míst pěkně chytnout a propracovávat se relativně rychle a bezpečně nahoru. Což se mi povedlo a já se ocitl opět na asfaltce.

Vydal jsem se jakoby zpátky, směrem k přístavu a došel ke stupě. Ta je asi dvakrát výše než hrad a cestu, po které bych pokračoval jsem neviděl. Alespoň jsem se vyfotil, skoro zrcadlově 🙂 s kovovým Budhou.

A také si cvakl několik detailů. Nikde ani živáčka. Pak jsem se po stejné cestě vrátil a začal klesat směrem od přístavu.

Byl tu pěkný výhled na město. Snažil jsem se očima zachytit nějaký z chrámů, co jsem měl v mapě, ale bez úspěchu.

Nakonec jsem k jednomu došel, jen teda nevím, o který jde. Krom jiného jsem si vyfotil lampionek pod střechou. Následovalo prudké klesání, pak stoupání a zase klesání. Začínal jsem být unaven.

Ocitl jsem se před obchoďákem, vešel dovnitř a i když jsem si chtěl koupit něco (japonsky) normálního k jídlu, tak mne hned u vchodu zastavila pekárenská část.

Nepíšu pečivová ale pekárenská, protože se tu opravdu peklo. Rozhodnuto, dnes bude sladký oběd. Na pizzu nebo párek na housce jsem se nenalákal.

Hnedka vedle byly stolky a já u nich skončil s takovouto náloží asi za 160 korun. Najedl jsem se tak, že jsem ještě neměl potřebu sníst večeřové sushi. Dám si ho hned jak dopíšu, těším se na něj víc a víc.

Do druhé části města se mi už nechtělo a já zakončil svou prohlídku na trhu u nádraží. Co to je na fotce a propagaci čeho to slouží netuším. Medvědí rodinka?

Po návratu k přístavu jsem v tašce s listím objevil kočku, co jsem si chtěl vyfotit už ráno, kdy, než jsem vytáhl foťák, odkráčela pryč.

Za celý den jsem neviděl vhodné místo na přespání. Buď prudký svah nebo domy. Vkládal jsem naděje do okolí hradu. Tentokrát mi nebylo líto utratit 400 jenů za krátkou jízdu. Ke hradu to pak ještě kousek do kopce bylo a ještě kousek jsem našel pěkné místečko, ze tří stran v závětří. Když silněji zafouká, tak na mne padají listy. Od světla hradu mne stíní menší křoví, pršet by nemělo, teď je krásně jasno.

Ráno, pár minut po odplutí lodi, zavřeli pokladnu a tak, když jsem si řekl, že by bylo lepší si koupit lístek, už dnes (přeci jen je zítra sobota), tak jsem narazil na staženou žaluzii. Od vedlejšího okénka se mi dostalo rady, že dnes již jízdenka koupit nepůjde, ale že mám do společnosti zavolat a rezervovat si ji. Já na to, že mám pouze datovou simku, ze které nelze volat a jestli by to nešlo jinak. Oni na to, že venku je automat na deseti jenové mince. Už si ani nepamatuju (jestli vůbec někdy) kdy jsem naposledy volal z mincovního automatu. Vházím deset jenů (asi Kč 2,50), vytáčím, ptám se jestli mluví anglicky a tů tů tů. Opakuji proces se stejným výsledkem. Dochází mi, že za deset jenů si moc nepokecám. Automat bere i stovkové mince a tak to zkouším znovu, dvě deseti jenovky vytažené do rezervy. Paní na druhé straně sluchátka není nějak rychlá, všechno pěkně opakuje, mate mne že dneska ještě jedna loď pojede (dvě jezdí jen o víkendu), dvě připravené desítky už jsou také spolknuté, lovím další stovku a pak na samotný závěr ještě jednu. To zas byl zážitek…