Po přijetí z Londýna jsem hned od autobusu zamířil brzkým ránem do Zahru. Rodiče měli přijet až večer, biatlon začínal až po poledni a tak jsem držel basu se ségrou a šel si ještě lehnout. Po dvouhodinovém osvěžujícím spánku jsem vykoukl z okna, vánice ven moc nelákala. Cvakl jsem si fotku a než jsem si přenastavil foťák na delší expozici, aby byl vidět vítr, tak to už venku vypadalo klidně. Nazul jsem si tedy botky a vyrazil, na pro mne dost retro trasu, do Hostivaře a zpátky. Nijak jsem to neprotahoval a tak mi po doběhnutí hodinky ukazovaly sedm kilometrů, opravdu jen kolečko.
Pohled z balkónu v 10:32 moc optimismu nenabízel. V 11:08 na mostku přes Botič u Kozinova náměstí už to vypadalo mnohem lépe.
O dvě stě metrů dál je pěkně zdobený domek, u kterého se dá jít jak vpravo tak vlevo. Já se vydal podél schodů vedoucích k Toulcovu dvoru.
Kopeček je za mnou a já kroutím zatáčku v Doupovské ulici s pěkným zábradlím a také výhledem na kostel Stětí sv.Jana Křtitele s dřevěnou zvonicí a malešickou spalovnu.
A opět přes Botič, tentokráte přímo pod hrází, na kterou už je to jen kousíček. Asi tu byla celý týden pěkná zima, protože hladina přehrady je zamrzlá.
Po vyhlídce z hráze ještě kouknu na rozcestník a už mažu zase zpátky. Tentokráte po červené, kolem rybářské bašty až k tramvaji. Odtud podél kolejí na kopeček a pak kolem bobařsko-sáňkařského vršku domů.